Dobrodružství s krysařem

Nad smutným městem studily

už mlhy podzimní

a vlny řeky špinavý

mi zněly do mejch dní.

Nahoře nebe chystalo

pro srdce první sníh.

A krysy, ty se honily

ve žlutejch kalužích.

V tom potkala jsem poutníka

v ulici mrazivý.

Měl klobouk, v ruce píšťalu

a dotk se ruky mý.

"Jsem krysař," přitom usmál se,

"a mnohý dovedu.

Já z tvýho města, jestli chceš,

tu havěť vyvedu."

R: "Tak vem si píšťalu a začni

na ni hrát.

Jdou za tebou ty mlhy, krysy,

noci probděný.

Jdou za tebou. Běž. Doveď je

do řeky studený.

Do řeky studený

a pak se ke mně vrať."

A nebyl večer nebyl déšť

a nespad žádnej sníh,

když my sme spolu chodili

po divnejch ulicích.

Jen vítr ten mi prozradil,

až krysař bude chtít

odvést mě tam, kde končí svět,

já budu muset jít.

Pak najednou se zastavil

a tiše povídal:

"Jsem krysař. Na mě zapomeň.

Já stejně musím dál,"

Pak máv a nebe zešedlo

a začal padat sníh.

A krysy ty se honily

v špinavejch závějích.

R: "Dokud se ohlížíš, tak já se

budu smát,

ať neuvidíš moje oči

strachem zamžený.

Vždyť na slzy je vždycky čas

po noci probděný,

až budeš v jinym městě

na píšťalu hrát."