Platonická

Neříkej že jsi,

na mý straně spálených mostů.

Tvé dlaně si ze svýho postu,

teď pohlídám.

A taky čáry tvý

a ty čáry máry fuk proměníš

mé víno v domnění,

že jsi s mým znamením v souznění,

že nejsi úplně platonická,

má panenka plastická.

Těch šest nocí a pět hodin spánku

už čtyři týdny mám na kahánku

tíhu tří roků,

jež dělí naše světy,

v Pražském bytě 2+1 jen já a ty.

Už svítá a já snímám,

jen pouhé dotyky ze rtů.

Už svítá.

Neříkej nejsi,

poslední tečkou v konečný větě tvý,

dlaním se vzepřu,

nediv se světe.

Když proklínám, všechny čáry tvý.

A ty čáry máry fuk opíjíš,

mne vínem kyselým,

já radši otravu motákem veselým.

Jsi zase úplně platonická,

má panenka plastická.

Nechci slyšet kecy o euforii,

mluv radši tiše, klišé,

né vždyť tě skryji,

když zavřu oči, tiše si představuji

někde v bytě 2+1 jen já a ty.

Už svítá a já snímám,

jen pouhé dotyky ze rtů.

Už svítá. Už svítá.

Už svítá a já snímám,

a já snímám.

Už svítá. Už svítá.

Už svítá a já snímám,

jen pouhé dotyky ze rtů.

Už svítá a já snímám,

jen pouhé dotyky ze rtů.