David

Dny chladný jako struha ti zajížděj do těla

roky jak kožený udidla ti ničej bolavý dásně

můžeš prodávat melancholii, můžeš psát básně

stejně nenajdeš klid

venku je hodně slunce, uvnitř ještě víc tmy

každej máme tajný sny, chce se ti brečet?

Tak pověz Davide, chce se ti brečet? Chce se ti brečet?

David jako jeden z nás následuje svůj hlas

je citlivý na svoje sny těm si rukou zlomíš vaz

doba ho nechce slyšet, poráží ho sto ku jedné

píše do noci píčoviny a vstává v poledne

smočí chleba v polívce a podívá se přes rameno

vidí jen údaje, datumy a svoje hloupý méno

vítr mu vniká do kuchyně, zima jak na fjordu

ticho jak na pohřbu, den je načat slibně.

omeje pískem vanu, odnese kabát do předsíně

zamete prach pod stůl jako svůj život svině

zajde do schránky, která je vždycky prázdná

dělá to denně, i když je to snaha marná

samota jeho volba, snaží se nahodit kamna

dneska nikam nepůjde, jemu navždy padla

Davide slyším tě, to mluvíš ke mně

Davide neboj se, ne, jsem tvůj přítel

Davide slyším tě, to mluvíš ke mně

Daivde neboj se, ne, jsem tvůj přítel

Davida nikdo nezná, celkem nudnej týpek

nikdo od něj nečeká žádný velký gesta

vztah k rodině je těžký, matku tak miluje

otce tak nenávidí, se ženou nedokáže být

měli spolu děti po letech nevěděli proč

byla moc ambiciozní, život jako kolotoč

jeho lásku si držela jak srnce na provázku

on je teďka sám, děti má jen na obrázku

píše denně dopisy všem co měl kdy rád

už nikdy nechce lhát, to už nechce

maj ho za blázna a blázen je vždycky přítěž

nechápou proč se všeho vzdal, proč od nich utíkal

je špatný narodit se a mít už svoji roli danou

David se nevešel do plánu stojí náhle stranou

on chápe svoje chyby, chce být jenom jiný

ostatní mu proto tvrdí, že se s nimi míjí

Davide slyším tě, to mluvíš ke mně

Davide neboj se, ne, jsem tvůj přítel

Davide slyším tě, to mluvíš ke mně

Daivde neboj se, ne, jsem tvůj přítel

jsme hozeni do života s úkolem ptát se kdo jsme

jsme stíny generací za námi nebo jejich květ

nad tím David často přemýšlí, prý moc přemýšlí

jeho šuplíky jsou plný textů, možná jen nesmysly

David si ale nelibuje ve schytávání ran

svým postojem nás nutí ptát se na význam

říkají mu Davide tudy cesta nevede,

řikají mu Davide takhle ne

takhle ne, neblbni, no tak vrať se

otázka je kdo z nich žije a kdo pouze přežívá

každý vidíme štěstí jinde, tak neobviňuj Davida

vy se mu smějete, cítíte nad ním lítost

on ale jenom možná našel svoje pravý místo

a kdo jsem vlastně já? Nosím Davidovi noviny

a čerstvý mlíko ruším mu jeho ticho

a kdo jsem vlastně já? Já jsem jedno z jeho já

já jsem jeho naslouchavé já, sám jsem David