BPM

Za hranou stolu

Až v tuhle Bergmanovskou chvíli vidíme se po letech.

Oba za hranou stolu, jako za nějakou bizardní barikádou.

S konví plnou jasmínovýho čaje, tiše

popíjíme.

A tebe prej zevnitř očesali do větví.

Teď sedáš za piáno bíla jako stěnoví.

Do bytu ti fouká průvan,

a ty mu ještě nastavuješ prsa dokořán.

Z balkónu chytáš do vlasů slunce.

Máš suchý ruce.

Obtisklý zábradlí.

V levý dlani a v pravý svíráš vzrušení.

Ponevaďž milenci ti nepřišli, ale tvůj klín,

je stále neschopný se přestat chvět.

Jen si to přiznej.

Byt máš tak strašně prázdnej,

oproti dřezu, oproti popelníku.

U stěny poházený desky jazzu,

pár knih, pár pornočasopisů.

A pár filmů s Woodem

pro subtiliní odlehčení.

Že by se i k tvýmu osudu přiblížil Zolův zabiják?

Nevím.

Komu se zavděčit, viď?

Má krásko balancující na klávesách.

Na kterých stále někdo někde,

jako když se topí ve vlnách

hraje.

A mezitim my dva

stále popíjíme.

Je ti teprv něco přes dvacet

a už si unavená,

vlastně stejně jako já.

A spousta dalších co to tiše tají.

Stůl je nám krátkej.

Nemáš touhu dotknout se i mně?

Ne?!

Tak to ty střepy ve vočích

máme asi jenom z dlouhý chvíle.

Nechtěl jsem ty střepy,

ani ty louže z nich,

když spadaly nám pod kalich,

ze kterýho vídáme už jen šibeniční písně.

Nemusíš říkat vůbec nic.