Naokoland

Inundují

jdou rony půdou

hrany ryjí

rám krajinný hrom roztlouká vodou

Při vodě té

jdou ženy hlínou

přioděné

ven voly výhní ke studním vedou

v boudách se vstává

rozjímá nad jedinou syn rodu pěknou, naštěstí, dcerou

Ta vyrazí

s indele túrou

k žaluziím z kůže kozí jdou

návštěvní dny jsou

ve špíně, že spává, všem se zdá

i litují, že tam tenebrouk jen

noc dává dobrou

květy si zívnou

I s kamerou

sem s paní línou

branibořík

bloud od novin

pán s princeznou mladou

zaletují.

Nádoby s prázdnou

tekutinou

k nim kolují tmou, sváteční středou

v kantýně si dávávaj

dvakrát nášup libový

v zlých svědomí svých výčitkách

teď tonou

Dívá, skanzen se dívá, smím se mít?

Smát se? Já?

Nebylo by lépe nepřemýšlet

dám-li se limitovat tím co vnímám

budu-li lítostivý jako jindy?

zda se málo v nic nerozmělní

vyřeší věřící?

anebo věrní?

Eh, che

jsem naivní

nechám ruku mávnout

v ironiích

zním mravokárnou, no, no, no, strunou

Tak: tu dceru vidím

dům i lidi hlídá

i poradí

strom s parukou zná - roztávám i já

dar - bonbón - dám i já

dar - drobné - dám i jí

dar drobný dám - a rád