Říjen A Já

S uspávankou dešťů vplouvá k nám

říjen,

láska má ta tam, já zůstávám

míjen

a sám.

Zelenou náruč bříz

podzimní vítr sčís.

Hořký úděl, smutná řádka dní,

říjen a já,

oba jsme svým steskem nápadní,

říjen i já.

Ve větvích torza hnízd,

ze kterých lze však číst:

Já dál větřím jarní tání

i své šťastné zmrtvýchvstání,

slunovrat zas přijde k nám,

tu víru mám,

svůj splín zhojím příští láskou

a dnům října sbohem dám.

Prozatím však stůněm nad sklínkou

říjen a já,

kvůli trablům s jednou blondýnkou

zní mé: co já?

Torza hnízd skrývá dým,

z něhož číst tajně smím:

Já dál věřím v jarní tání

i v své šťastné zmrtvýchvstání,

slunovrat zas přijde k nám,

tu víru mám,

svůj splín zhojím příští láskou

a dnům stesku sbohem dám.

Já dnům stesků sbohem dám!