Zazdění milenci

Stalo se v Plzni v šestnáctém století

v takovým klášteře, kterej už není,

že dorazil z dálky mnich, prej to byl Španěl,

krásnej i urostlej a patřičně hrdej

Boty si ochodil - boty si neochodil

Boty si nemoh´ochodit, protože

měly tvrdou podrážku

Jemu to vadilo - jemu to nevadilo

Jemu to nemohlo vadit, protože

mu to bylo úplně šumafuk

Laj...

Zanedlouho za ním přišel další krajánek

údajně příbuznej, oni mu to věřili

Španělsky řek: Dejte mi komůrku

vedle bratrance, já budu klidnej

Dali mu komůrku - nedali mu komůrku

Oni mu tu komůrku nakonec dali

v dobré víře

Laj...

Z toho příbuznýho se vyklubalo něco strašlivýho

ne žádná obluda, jenom smutná dívka

co nástrah se nebála, šla za milým do kláštera

za muže se strojila, nebylo to stejně nic platný

Oni se milovali - oni se nemilovali

Oni se nemohli milovat, protože

to nebylo dovolený

Mniši je zabili - mniši je nezabili

Mniši je nemohli zabít, nebyli na to stavěný

Laj...

Tak vyrazili do ulic za zedníkem Šimicem

Šimice, pojď nám ukázat, jak se zeď staví

V jedné tajné chodbě je potom zazdili

ona vřískala, on byl klidnej

Mniši byli rádi - mniši nebyli rádi

Mniši museli bejt rádi

a ještě se naučili míchat maltu

Oni tam straší - oni tam nestraší

Oni tam musí strašit,

protože je to jenom pověst

Laj...