Holka z Větrných hor

1. Z Větrných hor přicházíš a já se cítím jak král,

kámoško nalezená, ve vlnách jihočeských trav,

pevná jak vzdor hradních zdí, něžná jak píseň, co psal

pro holku milovanou vesnickej kluk, stejnej jak já.

R: Smíš se obléct do tmy města, pořád stejná zůstáváš,

smíš si obout velká gesta s vírou, že se předěláš,

jsi stejná holka jako dřív, z hor Větrných.

2. Já moc dobře vím, jak je fajn, že holky jako ty jsou

a že je občas můžem mít, jako má básník múzu svou,

před rozedněním v náručí do spánku nás odnesou

a kouskem svýho srdce zahřejou jarním loukám klín.

R: Smíš se obléct do tmy města, pořád stejná zůstáváš,

smíš si obout velká gesta s vírou, že se předěláš,

stejně jsi stejná jako dřív,

rosou pokřtěná na vílu větrem ošlehaných skal,

z jarních potoků svou sílu snad ti Bůh do vínku dal,

jsi stejná holka jako dřív, z hor Větrných.