Marcipán z Toleda

Slepý a s hlavou prázdnou jak schránka na noty,

perem a rukou ráznou děsím se samoty.

Píšu pozdě k ránu, dobývám předmostí,

rozeznívám zlatou hranu omylné všednosti.

Píšu jí něžná slova, snít budu později,

pohrobek Oblomova, zpíjím se nadějí.

S věčností přes rameno sám na rohu ulice

vyvolávám slavné jméno pradávné světice.

Kdysi jsem hledal krásu, na sobě havelok,

v mraveništích času i v labyrintech slok.

Až jsem potkal kněze, nahý byl jak psí kost.

Prý že žádná katecheze nesmaže minulost.

Končí další září a já, Hvízdavý Dan,

s lacinou svatozáří projíždím Irian.

Ani v té daleké zemi však poklady nehledám,

vím, že jednou přiveze mi marcipán z Toleda.