Hovado

Vzpomínám na tvoje řasy,

krásný, dlouhý a štíhlý hádky

co sičí při každým mrknutí

mlčky ty tichý lživý slova lásky.

Vzpomínám i na tvůj obličej,

tichý jeviště těch tvejch nálad.

Vzpomínám i na tvý rudý rtíky,

jak umí líbat, i jak umí lhávat.

Lhát světu, že jsi nevinná,

jen malá holčička, co ztratila se

a oči cudně klopíš do klína,

jen do tý doby než si někdo všimne...

R: Ještě pár na kuráž

a pak se zvednu a odpotácim domů.

Kohopak tam asi máš?

Lepší se neptat...

Tak klidně dál si bal svý blby,

když z toho máš tak dobrej pocit.

Já zas pro změnu začnu balit kufry,

víš holka, už mě to dost nudí.

Asi si chtěla napsat o něčem,

co by ti patřičně cenu zvedlo.

Pak bys to pověsila nad postel,

vrzla si pod tím ve třech, možná ve dvou.

Já ale vážně nemám náladu,

psát ti přiblblý a sladký kecy.

Na to si najdi ňáký hovado,

co ti tvý věčný trauma bude léčit!

R: