Lásko, mně ubývá sil

1. Já sám pozdě večer jsem do sálu vešel,

sedl za stůl a uslyšel smích,

krásná se zdála a na mne se smála,

já se zeptal, jak říkat jí smím,

jestli chceš, tak mi tykej a jak chceš mi říkej,

máš-li touhu, tak líbat mě smíš,

a bílá jak svíce už neřekla více,

já se díval, jak sedá si blíž.

2. Pak jsem ho spatřil, on k silákům patřil,

a vzápětí zamířil k nám,

já cítil, jak blednu a dech můj se krátí,

já malý byl a byl jsem sám,

to, co potom se stalo, mě úplně vzalo

měl začít a právě mě zbít,

však zničil mé plány, řek' namísto rány

slov pár, dodnes slyším je znít.

R: Řekl jí:"Lásko, mně ubývá sil,

já říkal si dávno, že bídným jsem byl,

já cítil se králem, teď chudák jsem málem

a v mlhách se ztrácí můj cíl,"

řekl jí:"Lásko, mně ubývá sil."

3. Dál vím, že zmizel jak spadané listí,

ale jeho stín nezmizel s ním,

my dál tu hru hráli a ve dveřích stáli,

i tam s námi stál ten stín,

byla krásná jak nebe, já slyšel sám sebe,

jak si říkám, že nepůjdu dál,

Už nevím nic o ní, jen hlavou se honí

těch slov pár a stín, co tam stál.

R:

R: Řekl jí:"Lásko, mně ubývá sil,

já říkal si dávno, že bídným jsem byl,

já cítil se králem, teď chudák jsem málem

a v mlhách se ztrácí můj cíl,"

řekl jí:"Lásko, mně ubývá sil."